|   Úvod   |   Jak pomoci zraněným živočichům   |   Děti Země  |   Econnect
O KODASu Programy a projekty Kalendář akcí Podpořte nás Publikace Sponzoři Odkazy

prof. Erazim Kohák

Strážci hnízd

V drobném dešti pod supím hnízdem je třeba vnímat svět jinak. Z lidského pohledu se tu nic neděje, jen dlouhé minuty pomalu odkapávají jako voda z dubového listu. Je třeba se učit nekonečné trpělivosti velkých šelem, které vydrží celé hodiny nehybně pozorovat svět, protože jim v něm nic není lhostejné. Dalekohled a fotoaparát s teleobjektivem přikryji proti dešti a učím se myslet jako vlk, s nadhledem supa, který vydrží hodiny kroužit nad hlavou. Chci patřit lesu, někam mezi vlky, jejichž stopy jsem tu v zimě odléval, a supy, kteří tu na skále pod převisem postavili své hnízdo.

Tak jsme začínali, kdysi před lety, v prvopočátcích environmentálního hnutí. Nebyli jsme naturalisté, jen trosečníci městského života. Rozvrat americké společnosti po vietnamské válce nám ztělesnil selhání strategie pokroku. Utíkali jsme do lesů, abychom tam pryskyřicí slepovali střípky rozbitých životů. Odmítli jsme projekt Člověka, pána přírody. Po selhání umělých životů jsme chtěli žít přirozeně.

Byla to ovšem romantika, i když pro nás životně důležitá. Naše Matka Příroda měla se skutečnou přírodou pramálo společného. Chtěli jsme žít přirozeně, ale žili jsme spíš poeticky. Pokud jsme vůbec zaznamenali vlky a supy, bylo to, abychom se mohli obdivovat majestátu supího letu či morálnímu řádu vlčí smečky. Tak nějak začínalo americké „ekologické“ hnutí.

Po deseti letech jsme vystřízlivěli. Trochu romantiky v nás zůstalo, avšak uvědomili jsme si, že příroda již dávno není ona tajemná, mohutná Matka. Pod dopadem lidských činností se stala ohroženým druhem. Nekonečné lesy Nové Anglie pustošily holoseče a rozptýlené osídlení, včetně našich kdysi romantických samot. Poslední alka na hnízdišti nebyla schopná vysedět vejce: skořápky oslabené vstřebanými postřiky neunesly její váhu. Návrat k přírodě už nestačil. Bylo třeba přírodu úzkostlivě ostříhat.

Tehdy jsme se stali ochranáři. Už jsme neobdivovali romantickou sílu vlka. Nosili jsme domů vlčí trus a pod mikroskopem zkoumali zdravotní stav. Úzkostlivě jsme hlídali smečku a usilovali o záchranu jejího biotopu. Začali jsme dokonce hlídat hnízda dravců.

V první fázi ekologického hnutí jsme si s nimi nevěděli rady. Vycházeli jsme z úzkostlivé schweitzerovské lásky ke každému životu. Sami jsme byli vegetariáni, šelmy a dravci nám vadili svou stravou. Ve druhé fázi jsme vycházeli z leopoldovské lásky k životu ve vší jeho konfliktní rozmanitosti. Tehdy jsme začali střežit dravce a šelmy. Žili jsme s pocitem odpovědnosti za život jako celek. Z představy o člověku jako bližním všech životů jsme přešli k představě člověka jako ochránce a zachránce přírody.

Když na to dnes vzpomínám, zní mi to velikášsky. Copak člověk může ochránit přírodu? A přece, ano, může, ale musí si uvědomit, před kým ji chrání. Nechrání ji před přírodními procesy, které ho nekonečně přesahují. Chrání ji před sebou samým – či přesněji, před způsobem života, který na přírodu klade neúnosné nároky. Úkolem dnes není na prvním místě bezprostřední ochrana přírody. Je jím omezení lidských nároků. Ostřím všeho ekologického úsilí je hledání trvale udržitelných způsobů života. Je třeba hledat a najít způsob, jak naplnit legitimní potřeby lidského druhu a neohrozit udržitelnost všeho života.

Když jsem před patnácti lety naposledy seděl pod převisem na skalním útesu, neměl jsem pod celtou jen obvyklý dalekohled a fotoaparát. Přibyla mi malá vojenskou vysílačka, které místní přezdívali choděmluv neboli walkie-talkie, kterou bych mohl přivolat hlídku s pravomocí veřejného činitele. Nebyl jsem tam, abych hlídal supy. Byl jsem tam, abych hlídal pytláky.

Jenže lidé neohrožují dravce jen tím, že jim vybírají hnízda. Ohrožují je především tím, že je připravují o biotopy a zdroje obživy. Jde o to, jak bydlíme, jak konzumujeme. Copak je nám toho třeba?

Jistě ne, jenže na to se člověk potřebuje zamyslit. Nestačí myslit lidsky, netrpělivě, naléhavě. Potřebuje se učit myslit tak, jak myslí člověk, když s  nekonečnou trpělivostí vlka, s nadhledem supa sedí pod supím hnízdem. Ti, kdo tak vysedávají, jsou nadějí lidstva, a zdaleka ne jen proto, že ochraňují ohrožený druh. Spíš proto, že se učí myslet jako sup.

Zdravím vás, strážci hnízd!

Erazim Kohák

kodas-dz@email.cz   |   © KODAS při sdružení Děti Země 2004