David Poláček
Handicapové
Procházím-li se mezi klecemi a voliérami plnými zvířat s rozličnými handicapy, vždy pociťuji přirozeně lítost.
Přemýšlím nad tím, zda ke zraněním muselo dojít, zda jim lze předcházet a zda držení divokých zvířat v kleci má
nějaký hlubší význam. Příliš nepochybuji nad tím, zda někteří živočichové, kteří jsou odmala drženi v kleci,
přivyklí omezenému prostoru a společnosti člověka, postrádají některé ze svých základních potřeb. Klec může být
pro taková zvířata spíše ochranou před okolním světem, jehož pravidla nikdy neměla možnost poznat, než vězením
uprostřed svobody.
Přemýšlím spíš nad zvířaty, která se v kleci ocitla po strážce s lidskou civilizací. Je péče o dravce
s amputovaným křídlem skutečně pomocí? Jemu, či našemu svědomí? Jaký význam má jeho útrpná existence pro něj,
pro tento svět? Tato aplikace humanismu na divokou přírodu mě někdy děsí. Chápu, jsou-li divoká zvířata
s handicapem využívána k řízené reprodukci za účelem posílení divoké populace téhož druhu ve volné přírodě. Utrpení
jednotlivce je tak vykoupeno prospěchem druhu a nadějí na jeho přežití. Jak však přistupovat k jedincům, či druhům,
u nichž se držení v kleci podobným způsobem ospravedlnit nedá? Pozoruji zvířata, která v koutě apaticky sedí bez
hnutí nebo naopak neuroticky pobíhají celý den tam a zpět v prostředí klece, kde mohou naplnit jen zlomek ze svých
základních životních potřeb. Smysl tohoto utrpení se mi zdá být ukryt v lidské lítosti, nikoli v soucitu, protože co
cítí divoký pták bez křídel, který již nebude moci nikdy vzlétnout?
Donedávna jsem ospravedlňoval držení některých handicapovaných jedinců v zajetí pro jejich využívání
v ekologické výchově. Co může být pro přednášku o sovách či dravcích přínosnější, než přítomnost konkrétního
živého jedince. Ptám se někdy sám sebe, čeho se chce přednáškami pro děti dosáhnout? Prohloubení lásky
ke zvířatům? Rozšíření znalostí o životě těchto zvířat? Prohlížím si fotografie z přednášek. Děti na nich
se zaujetím poslouchají výklad o sovách nebo netrpělivě přešlapují ve frontách, aby si živé sovy, které
možná vidí prvně v životě, mohly sami pohladit. Nedávno jsem se byl na popud mé kamarádky, která se
dlouhodobě věnuje etice chovu zvířat v zoologických zahradách, podívat na nový program pro děti, který
vedení brněnské zoo s velkým ohlasem představilo veřejnosti. Děti zde nově mají možnost v jednom z pavilonů
odchytit si malá kuřátka a mazlit se s nimi dle libosti. Od vedení jsem se dozvěděl, že se jedná o několikadenní
kuřata, která jsou určena k večernímu krmení. Přišlo mi to poněkud kruté a to i přesto, že dětem tuto nemilou
skutečnost nikdo neříká. Zdálo by se, že zoo cynicky spojuje příjemné s užitečným. Věc má však ještě jeden
rozměr. Mladá, ráno dovezená kuřátka jsou po dětském mazlení již v odpoledních hodinách uhlazena napůl
nebo zcela k smrti a sežrání některým ze svých v zoo držených predátorů je pro ně v podstatě vysvobozením.
Nacházím zde určitou paralelu. V obou zmíněných případech mi totiž uniká výchovný účel hlazení, které,
podobně jako jiné dotyky, ptáci ze své podstaty nesnášejí. Má-li být držení handicapovaných dravců a sov v zajetí
odůvodnitelné účelem ekologické osvěty, pak z důvodu prohlubování a osvojování si respektu ke zvířecí
přirozenosti a svébytnosti. Žádné utrpení divokého zvířete nemůže být ospravedlněno lidskou
potřebou „pečovat“.
David Poláček
|