David Poláček

Handicapové

Procházím-li se mezi klecemi a voliérami plnými zvířat s rozličnými handicapy, vždy pociťuji přirozeně lítost. Přemýšlím nad tím, zda ke zraněním muselo dojít, zda jim lze předcházet a zda držení divokých zvířat v kleci má nějaký hlubší význam. Příliš nepochybuji nad tím, zda někteří živočichové, kteří jsou odmala drženi v kleci, přivyklí omezenému prostoru a společnosti člověka, postrádají některé ze svých základních potřeb. Klec může být pro taková zvířata spíše ochranou před okolním světem, jehož pravidla nikdy neměla možnost poznat, než vězením uprostřed svobody.

Přemýšlím spíš nad zvířaty, která se v kleci ocitla po strážce s lidskou civilizací. Je péče o dravce s amputovaným křídlem skutečně pomocí? Jemu, či našemu svědomí? Jaký význam má jeho útrpná existence pro něj, pro tento svět? Tato aplikace humanismu na divokou přírodu mě někdy děsí. Chápu, jsou-li divoká zvířata s handicapem využívána k řízené reprodukci za účelem posílení divoké populace téhož druhu ve volné přírodě. Utrpení jednotlivce je tak vykoupeno prospěchem druhu a nadějí na jeho přežití. Jak však přistupovat k jedincům, či druhům, u nichž se držení v kleci podobným způsobem ospravedlnit nedá? Pozoruji zvířata, která v koutě apaticky sedí bez hnutí nebo naopak neuroticky pobíhají celý den tam a zpět v prostředí klece, kde mohou naplnit jen zlomek ze svých základních životních potřeb. Smysl tohoto utrpení se mi zdá být ukryt v lidské lítosti, nikoli v soucitu, protože co cítí divoký pták bez křídel, který již nebude moci nikdy vzlétnout?

Donedávna jsem ospravedlňoval držení některých handicapovaných jedinců v zajetí pro jejich využívání v ekologické výchově. Co může být pro přednášku o sovách či dravcích přínosnější, než přítomnost konkrétního živého jedince. Ptám se někdy sám sebe, čeho se chce přednáškami pro děti dosáhnout? Prohloubení lásky ke zvířatům? Rozšíření znalostí o životě těchto zvířat? Prohlížím si fotografie z přednášek. Děti na nich se zaujetím poslouchají výklad o sovách nebo netrpělivě přešlapují ve frontách, aby si živé sovy, které možná vidí prvně v životě, mohly sami pohladit. Nedávno jsem se byl na popud mé kamarádky, která se dlouhodobě věnuje etice chovu zvířat v zoologických zahradách, podívat na nový program pro děti, který vedení brněnské zoo s velkým ohlasem představilo veřejnosti. Děti zde nově mají možnost v jednom z pavilonů odchytit si malá kuřátka a mazlit se s nimi dle libosti. Od vedení jsem se dozvěděl, že se jedná o několikadenní kuřata, která jsou určena k večernímu krmení. Přišlo mi to poněkud kruté a to i přesto, že dětem tuto nemilou skutečnost nikdo neříká. Zdálo by se, že zoo cynicky spojuje příjemné s užitečným. Věc má však ještě jeden rozměr. Mladá, ráno dovezená kuřátka jsou po dětském mazlení již v odpoledních hodinách uhlazena napůl nebo zcela k smrti a sežrání některým ze svých v zoo držených predátorů je pro ně v podstatě vysvobozením. Nacházím zde určitou paralelu. V obou zmíněných případech mi totiž uniká výchovný účel hlazení, které, podobně jako jiné dotyky, ptáci ze své podstaty nesnášejí. Má-li být držení handicapovaných dravců a sov v zajetí odůvodnitelné účelem ekologické osvěty, pak z důvodu prohlubování a osvojování si respektu ke zvířecí přirozenosti a svébytnosti. Žádné utrpení divokého zvířete nemůže být ospravedlněno lidskou potřebou „pečovat“.

David Poláček